Můj příběh o vyhoření, vnitřním znovuzrození a životě, který zase dává smysl

Před více než rokem a půl jsem začal měnit firmu, která kdysi šlapala jako hodinky. Než přišla pandemie. A s ní ticho. Propad. Prázdno. Firma téměř zanikla. Já pomalu taky. Psychika, tělo, zdraví, smysl – všechno se začalo bořit jako domeček z karet.

Vždycky jsem zářil a byl na výsluní. Možná to zvenku a „na pódiu“ nebylo znát, ale najednou jsem byl vyhaslý. Bez jiskry. Bez energie. Neměl jsem důvod ráno vstát. Oheň, co mě vždy poháněl, byl pryč. A já spadl až na dno. Skryl jsem se. Na čtyři roky. A moje tělo mi to spočítalo – 17 kilo navíc. Na duši nános, kterého se nešlo jen tak zbavit.

A tady někde začíná téma, o kterém se málo mluví. Zranitelnost. Přiznat si, že nemůžu. Že nevím. Že mě to bolí. Že potřebuji pomoc. A že se za to nestydím. Právě v tom přiznání, v té pravdivosti bez masky, se skrývá síla. Tam se rodí nový dech. A tak teď už vím, že to nebyla chyba. Byla to hibernace. Dlouhá a nutná. Čekal jsem. Nevěděl jsem na co. Ale vesmír ví. Vždycky ví.

A pak… se něco pohnulo. Přátelé, blízcí, můj muž – všichni mě drželi, když jsem už nemohl. A přišel mentor. Průvodce. Pomohl nám restartovat firmu – ne zvenku, ale zevnitř. Začali jsme znova. Upřímně, hluboce, srdcem. Někteří nechápali naši změnu, byli unavení, začali odcházet. A my věděli, že je to vlastně správně. Že je to součást cesty. Obměny.

To období bylo těžké, ale současně otevřené tvořivosti a novým idejím. Nové nápady, noví lidé, nová značka. A s tím i nový dech. Doslova. Můj dech mě začal zachraňovat. Bolesti zad, problémy se srdcem – tělo křičelo, že přišel čas naslouchat. A udělat něco jinak. Jen stále ještě chyběla energie.

Začal jsem dýchat vědomě. Dech mě uzemnil, vyčistil, zpevnil. Vyhnul jsem se operaci. A začal jsem dýchat i „v hlavě“.

A pak – další zkouška. Odešel Aki. Můj pes. Můj přítel, průvodce. Měl krásný život, ale byl už starý. A já ho musel odvést na jeho poslední cestu. Bylo to největší ticho. Člen rodiny (mé dítě) odešel, stejně jako má firma (mé dítě). Ztratil jsem řád. Zase. Ale tentokrát to bylo jiné.

Uvědomil jsem si, že teď je čas žít pro sebe. Ven nechodím kvůli němu. Ale kvůli sobě. Dělám věci pro sebe. A Aki? Naučil mě radovat se z obyčejného. Ze všeho. Bez podmínek. A když odešel, jako by mi řekl: „Teď ty.“

Už vím, že všechno, co se mi dělo, mělo smysl. Bylo to správně. I když to bolelo. I když jsem nevěděl proč. Dneska to vidím. Cesta zdraví (někdy ho od narození ale neovlivníte) a vitality není o návodech. Není o receptech a ideálech. Je o rozhodnutí a vlastní práci. O tom, jestli se rozhodneme vstát. Dech po dechu. Krok po kroku. A tak jsem se znovu nadechl.

Jak jsem hacknul sám sebe. A znovu našel sílu tvořit.

Ájurvédu znám. Studoval jsem ji. Ale žít ji – to jsem nezkusil. Věděl jsem, že mi dělá dobře. Ale doma jsem si nevařil. Stravoval jsem se venku, jedl, co bylo po ruce, popíjel víno. Pohybu málo. Řád v nedohlednu.

Ten přišel až v lednu. A s ním nový dech. Začal jsem ájurvédským pobytem v Resortu Svatá Kateřina. Nakopl mě. Očistil. Rozzářil. Vdechl mi vitalitu a chuť. Energii tvořit. Žít. Být. Ale nemohl jsem tam zůstat napořád. A tak jsem se rozhodl vytvořit si takový vlastní životní pobyt. Se zásadami, které mě dobíjejí – ne vyčerpávají.

Vyhledal jsem ájurvédské centrum Ananda Spa v Praze. A právě tam – cíleně, vědomě a s péčí – podporuji svou transformaci. Pracuji na hubnutí, změně rytmu dne, metabolismu i vztahu ke svému tělu. Protože já vím, co dělat. Ale někdy je důležité říct si o pomoc. Zranitelnost není slabost. Je to akt důvěry v život. V druhé lidi. V to, že se nemusíme všechno snažit zvládnout sami.

Po smrti Akiska mi začal chybět pohyb v přírodě. A tak jsem se k němu vrátil. Chůze, sport, dýchání. Denní režim jsem upravil podle ájurvédy – chodím dříve spát, ráno dříve vstávám, udělám si čas pro dech, meditaci, cvičení i tvorbu. Tvořit ráno je pro mě jako tvořit z čistoty – z klidu. Vynechal jsem téměř alkohol. Snídám, jen když mám hlad. Zavedl jsem přerušovaný půst – a funguje mi to. Tělo už není tak unavené. Přestává se vztekat. Ztrácím kila. Získávám zpátky sebe.

Cvičím powerjógu. Dýchám intenzivně, každý den. Pravidelně trénuji na HEAT program – chůze na páse, hudba, pot, euforie, endorfiny. A jsem v tom s lidmi, které mám rád – s manželem a šéfredaktorkou Kateřinou. Jsme parta. Tvoříme si energii společně.

Objednávám si jídlo, které mi dělá dobře. Miluju rýži. Espresso piju až po prvním jídle. Ne šest šálků denně. Tělo si oddychlo. Srdce taky. A já mu konečně naslouchám.

Jednou za čtrnáct dní jdu do Ananda Spa. Odevzdat se. Nechat o sebe pečovat. Třeba při udwartanu. Bylinné ájurvédské masáži, která mě zbavuje nejen toxinů, ale i tíhy. Zrychluje mi krev, lymfu, metabolismus. A hlavně – mi dává pocit lehkosti. Uvolnění. Znovu nalezené vitality. Když se zvednu z lehátka, po mém tělu posypaném práškem tam zůstane obrys. Jako by to byl stín všeho, co jsem tam nechal. A já vstanu a můžu dýchat.

Ano – slovo hubnutí je ohrané, malicherné. Ale vlastně to tak není! Já, sportovec, jsem se styděl posledních pár let svléct na pláži. Kvůli sobě. Vím, co kila navíc dělají s tělem. Nejde o vzhled. Jde o to, co tělo nese. Jak dýchá. Jak se cítí. A letos v Thajsku jsem měl o 6,5 kilo méně. Cítil jsem naději i lehkost v pohybu, při chůzi, v mysli. Jsem to zase já.

Výhra začíná tehdy, když si dovolíme být zranitelní. Ne dokonalí. Ale opravdoví. A vím, že i cesta dolů má svůj význam. Po pádu přijde vzestup.

Je v tom vize. Je v tom síla. A může každý.

• Pro květnové vydání Jóga Dnes 2025
• foto: Michaela Fousková