Pestrobarevný svět, aneb #mood&peace
16. 09. 2018 | Cestování
Mně se nyní mísí dohromady pocity při změně číslovky v datu narození a tak je docela zajímavé pozorovat ten roj. Jako bych dobíhal, zastavil se a současně se přerozoval... do nového - vítej nový dne.
Až na dřeň se člověk odhalí, když se zastaví a vnoří svou pozornost dovnitř. Do prostoru mysli přicházejí informace, které je možné si uvědomit jen tehdy, má-li člověk čas. Zastavení s sebou přináší spektrum vjemů, které člověk chce i nechce vnímat. Znáte to! Nálady, vnitřní hlasy, otázky, touhy, ale i strachy. Mísí se plejáda emocí, které jsou ovlivňovány vším (místo, lidé, situace...). Něco do mysli přijde, porovná se to tam, a hned jako odpověď vznikne emoce, která zaplní mysl. Je to mžik a je to na světě, aniž jsme si to třeba přáli. Mně se nyní mísí dohromady pocity při změně číslovky v datu narození a tak je docela zajímavé pozorovat ten roj. Jako bych dobíhal, zastavil se a současně se přerozoval... do nového - vítej nový dne. Je jako každý jiný a přeci originální díky vnímání “teď a tady”, a to je na tom krásné. Můžete být kdekoliv, kdykoliv, s kýmkoliv. Sedět na útesu nad oceánem a dívat se na jeho nekonečnost a současně divokost.
Přiletěl jsem do Bristolu, Cornwallu, který miluji. Potřeboval jsem procítit chlad, vítr, vůni slané vody ve vzduchu, sílu vln rozbíjejících se o útesy. Jakoby v té divokosti byl hluboký klid a síla pro každý nádech a výdech. Je to vybočení z běžností a povinností, kdy vás výborné ceny víkendových letenek donesou kam si přejete. Stačí jen dýchat a být a energie se rázem rozvíří.
Anglie mě samozřejmě přivítala deštivými kapkami, ale s tím se počítá. Přiletěl jsem jen v lehké šusťákovce, skrz kterou cítím chlad a zimu zdejšího podnebí. Nejsem jako Angličan, který jde po ulici v šotkách a tričku a z očí mu čiší pohoda a teplo. Cornwall, na jihozápadě Anglie, se svými masivními útesy, Atlantikem a větrem nabíjí mou mysl i tělo dostatkem energie. Je zde cítit ta moc intenzivní koncentrace prány, která se kumuluje v každém atomu díky pohybu vln a jejich kontaktu s útesy. Vzduch je vodou a energií prosycen a vítr rozproudí tuto energii ještě intenzivněji. Tady si vždy dokáži snadněji uvědomit, jakou sílu v sobě máme, když jdeme do sebe a věříme v sebe sama.
Již mnohokrát jsem viděl film Saving Grace. Film o anglické ženě, která ztratila manžela a začala pěstovat, zde v Cornwallu, “trávu”, aby zachránila sebe před totálním bankrotem. Tento film se točil v Cornwallu na mnoha nádherných místech zdejší krajiny. Při procházení po útesech jsem narazil na překrásný hřbitov a kostel (i filmový) St. Materiana`s Church v Tintagelu, jehož umístění a magičnost dodala mému víkendovému zastavení sílu a ještě více mě ponořila a ukotvila dovnitř sebe sama. Pohledem na hřbitov se v duši šířil nádherný klid. Vstupem dovnitř kaple a usazením se před oltářem sílily soustředění a “nic”. Zcela jsem ztratil pojem o čase. Cítil jsem jen dech a tlukot srdce, které udávalo rytmus života. Jakobych dokončil něco, co mělo být dokončeno a odešel nový, klidný a vnitřně poladěný.
Vnitřní uspokojení je v tom, kdo člověk je. Co člověk dělá, s kým se setkává, kde je a také v umění přijímat věci, jak jsou. Pracovat sám se sebou i v těch chvílích, kdy člověk má pocit, že má vše zabalit, nebo že energie chybí. To jsou ty nejcennější okamžiky, které nás rozvíjejí.
Proto je třeba energii neustále regenerovat a podporovat. Každá cesta uvnitř, i po světě jsou tím, co baterie dobíjí. Takto získaná energie umožňuje nebát se života, nebát se přítomnosti a jít stále naplno vpřed. Nestát na místě a nelitovat se, ale makat na sobě každý den a každou chvíli. Brát vše, jak přichází a plyne, a kdykoliv moci říci: to miluji!
VK