Miluji ta rána

Díky za každé nové ráno, kdy se probudím, otevřu oči, protáhnu se a zamyslím se, co s načatým dnem. Jezdím sem do Rakouska tak dlouho, že mám celou oblast prochozenou křížem krážem. A tak mě nemrzí, že mi trvá dlouho, než se rozhodnu a něco udělám. Pro mě to není ztráta času…prostě sedím, pozoruji a nemám plán. Že nikam nejdu, nebo že si dám pouze kávu, sednu si do křesla a dívám se z terasy do údolí je pro mě také dovolená. Avšak čas strávený venku, hned po ránu, kdy zvoní z místního kostela oznamují 8 hodin, je úžasným zážitkem, který si nikdy nenechám uniknout.

S postupně přibývajícím časem se probouzí i moji přátelé, se kterými sem celou tu dlouhou dobu jezdíme (jedno místo, stejný statek a pocit… že bez této dovolené žádná dovolená není dovolenou), vstanou a začneme plánovat. Často se diskuse změní v dopolední rozjímání nad krásou přírody, která nás obklopuje a každé ráno, den i noc nám ukazuje, jak magická JE.

Dovolenková rána jsou o to krásnější, že opravdu nic nemusím. To asi znáte, ne? Když ráno sedím na terase apartmánu s výhledem na majestátný Dachstein, mám hlavu úplně prázdnou, čistou - napojenou. Jen hledím. V osm hodin ráno čekám na zvuky kostelního zvonu, aby mi svou vibrací vyladil “celého já”, stejně jako ladí místní údolí a vše v něm. Jeho zvuk rozléhající se údolím neskutečným způsobem očišťuje vše, co je třeba. I když nic není specifikováno, i přesto to tak je.

Proudí-li mi něco hlavou, pokládám ruce na klávesnici a ... píší samy. Tento „flow“ pocit miluji, stejně jako ticho obklopujících hor, zpěv ptáků, kokrhající kohouty a postupně se probouzející místo. Ten ranní klid mě úplně nabije. Nasáknu jím až do morku kostí.

Jen Jsem.