Když ztratíš kotvu…prostor i čas se otevřou

A se ztrátou toho, kdo vždy stál po mém boku, začalo něco jiného. Transformace.

Čas, jen pro mě

Když odešel, objevil jsem něco, co jsem dlouho neznal: prostor a čas bez něho, toho, kdo vyplňoval vše. Najednou jsem stál sám se sebou a …. nejdříve jsem prožíval - nic. Svět se se mnou začal točit jinak – pomaleji, hlouběji a často bez významu. Už to nebylo o běhání, starání se, plnění úkolů. Ztratil jsem kotvu, ale zároveň jsem si začal uvědomovat, že teď jsem tady já - já jako můj projekt.

Najednou jsem se musel podívat na svůj den novýma očima. Co budu dělat, když nemám toho věrného přítele, který mi připomínal rytmus? Pracovat? Hledat něco, čím vyplním prázdnotu? Ano i Ne. Povinnosti byly, ale sílu neměly. Stále více a více nabíhala do mysli věta: Zkus být se sebou. Jen ty a ty.

A tak jsem začal být sám svým vlastním projektem. Aki mě hodil do plné transformace, do té která probíhala již několik let a on mě vlastně na ni připravoval, jeho odchod si už nebral servítky a řekl, ano - teď Ty! 

Být svým opěrným bodem

Transformace není pohodlná. Je to výzva. Být sám svým opěrným bodem je jako stát na laně nad propastí – třeseš se, hledáš rovnováhu, ale uvědomíš si, že tě drží jen vlastní odvaha. Naučil jsem se dýchat a cvičit jógu se svým nitrem. Ne jako úkol, ale jako setkání.

Začal jsem ráno vstávat jinak. Ne s plánem, ale s otevřeností. Být si svým vlastním společníkem, zkoušet nové kroky, nebát se chyb. Pomalu jsem pochopil, že změna není o tom, co ztratíš, ale co v sobě najdeš, když se “to” kotvící v tobě rozplyne.

Dech jako transformace

Život nás občas donutí zastavit. Odejde něco nebo někdo, kdo nám dával směr, a my se najednou musíme postavit sami za sebe. To je chvíle, kdy začíná dechově-jógová transformace, která není o fyzických pozicích, ale o pozicích v životě.

Ztratil jsem svého psa. Ale našel jsem čas. Čas, kdy mohu být sám sebou, kdy si mohu naslouchat a kdy se svět otáčí ne proto, že musím něco dělat, ale proto, že chci být. Možná je to ta největší lekce, kterou mi jeho odchod dal: když se kotvy pustíte, najdete v sobě sílu být lodí i přístavem zároveň.

Máš ty nějakou podobnou zkušenost?

Co by se stalo, kdybyste se dnes zastavili? Kdybyste si dovolili být svým vlastním projektem? Možná to bolí, možná to děsí. Ale někdy musíme ztratit “jistoty” - pro mě pozadí mého dne, abychom objevili nový význam - již přežitého a odhodlali se jít nově dál.

Stát se sám sobě oporou. A svět se začne točit – tentokrát s vámi.

Děkuji Akísku. 

Vašek