Indický čas plyne jinak... mír, peace, šanti

 Sedím v Mandremu v Goe a pozoruji holku, která píše křídou na tabuli v baru názvy speciální nabídky. Vnímám, jak je čas relativní. Nápis křídou napíše, nakreslí, vystínuje, vezme hadr a smaže. Tento proces opakuje snad šestkrát. Jaká svoboda je v této činnosti a jaká nevázanost na čas zde panuje. Toto vnímání času je zřejmě ovlivněné i „cigaretou“, kterou potahuje, ale i tak má Mandrem svůj rytmus, kterému rychle přivyknete. Mandrem je proslulý chatkami různých barev, které jsou spojené bambusovými můstky s plážemi Arabského moře.

Sezóna ještě nezačala, a tak vše, co se zde na plážích, ulicích a v barech odehrává, předznamenává přípravy na bujarou sezónu, která vypukne v půlce listopadu. Bude plná večírků, tance, hippies, festivalů, tichých diskoték se sluchátky na uších, setkávání a také jógy. Jógu zde najdete na každém rohu, a tak chcete-li strávit 10, 14 nebo 30 dnů ve společnosti jógového tréninku, Goa vám to nabídne. Začátkem listopadu zde zatím nejsou žádné davy lidí ani hluk na ulicích. Je sice dusno a velké teplo (36–38 stupňů), ale poměrný klid. Po ulicích a na plážích pobíhají psi, kteří nejsou nijak zubožení. Naopak. Jsou krásní, mají obojky a, jak jsem se dozvěděl, vždy někomu patří. Každý bar na pláži má svou smečku psů, která si výborně hlídá své teritorium. Dostávají nažrat od majitelů i hostů, vůbec ale neobtěžují.

Je až neuvěřitelné, jaká jinakost zde je. Dlouhé, jemně písčité, zlatavé – nebo že by šedé? – pláže jsou zatím prázdné. Překvapují mě nápisy v ruštině, bez kterých Goa již snad neexistuje. Invaze rusky mluvících turistů, z nichž mnozí zde i žijí, je masivní a ne vždy příjemná. Možná se to zdá jen mé generaci, která zažila okupaci a nadvládu Sovětského svazu a náš vztah k tomuto národu je tím ovlivněný, ale množství „neurvale a jinak“ se chovajících Rusů ve mně zanechává v Goe otazníky. Jako byste se ocitli v ruské kolonii. Terapeuti na ájurvédských klinikách a ve SPA salónech, jógoví učitelé, prodejci i barmani komunikují částečně rusky. Pochopitelně – byznys nezná jazyka.

Čas v bývalé portugalské kolonii Goa se zastavil. Zachovalá i rozpadající se portugalská architektura starého hlavního města Goy, barevné domky i zbořeniny, staré křesťanské kostely i velké množství hinduistických chrámů a oltářů tvoří kolorit jednoho z indických států. Když zhruba v 16. století Portugalci zavedli křesťanství, uchytilo se. V mnohých obydlích a na ulicích místo tak charakteristických chrámů naleznete symboliku kříže, obrázky Krista nebo Panny Marie, což působí velice zvláštně. Síla hinduistické tradice však během staletí převládla a v tuto chvíli je více než 60 % obyvatel hinduistů a o zbylých 40 % se dělí křesťané, muslimové a další náboženské proudy. Mnoho křesťanských kostelů je zničeno a nevyužívá se. V současné době je hlavním městem Goy Panádží.

Jedny z nádherných okamžiků přicházejí při odlivu a přílivu na pláži. Když se Arabské moře stáhne, odkryjí se dlouhé, zlatavé pláže, po kterých se můžete procházet i několik desítek kilometrů. Sem tam vás zlákají do baru, půjčí vám surf, loďku… cokoliv. Lehnete si na lehátko a dáte si výborné a jedinečné jídlo. Ani v jednom baru a restauraci jsem se nikdy nespálil. Na mysli mám kvalitu jídla, ne jeho ostrost. Zde panují jedinečně chutná a ostrá jídla, a tak i když požádáte o „less spicy“, nemusí to vyjít. Oproti jiným oblastem Indie se zde v Goe volně prodává alkohol, a tak si můžete pochutnat na indickém pivu Kingfisher a dalších nápojích.

Do moře vstupujete dlouho a vody je stále po pás, ale to neubírá na kráse místního dovolenkového ráje. Voda byla teplá jak kafe, vzduch horký, a tak ochlazení bylo v nedohlednu. Pot neustále stékal mezi prsa i půlky a všechno, co jste měli na sobě, vypadalo, jako byste se v tom koupali. Zajímavé je pozorovat Indy, když napodobují plavání. Oni moc plavat neumí. Dalo by se říci, že minimálně. Z větší části chodí do vody oblečení, drží se za ruce, křičí, když přijde vlna, a dělají si selfíčka, když stojí ve vodě po kolena. Smočí se v džínách, šatech a tričkách… prostě jiný styl.

Nádhera přichází večer, kdy začíná příliv. Na odhalených plážích bary rozestaví stolky, zapálí svíčky a lákají vás k romantické večeři při pozorování fascinujícího západu slunce. Západů slunce jsem viděl hodně. Tak i tak ve mně západ slunce v Goe, zajímavý a něčím jiný, zanechal hluboký zážitek. Slunce se schovává do moře a vy jste přímo proti němu na každé pláži a plavete k němu. Nemůžete však plavat daleko, i když plavat umíte. Pobřežní hlídka – nevím, jestli umí plavat – stále píská na píšťalky a z tlampačů si vynucuje váš návrat blíže ke břehu, protože když máte vodu k prsům, už je to nebezpečné. Prostě k vám přistupují jako k Indům, kteří neumí plavat.

V 18 hodin začnou jezdit auta po pláži a vyhánějí koupající se z moře. Jako by zavřeli bazén… máte jít ven. Rozmístěné stolky lákají první lidi toužící po úžasné večeři a romantice. Voda s přílivem přichází a často zaplavuje první řady stolků. I tak sedíte a čekáte, až opravdu budete muset stůl posunout, protože už by ho voda odnesla. Díváte se na oblohu zabarvenou právě zapadlým sluncem a postupně v té krásné tmě vidíte ráj hvězd na černé obloze. Není-li nějaká party, kolem 23. hodiny majitelé barů začnou balit a pod stříšky nosí stolky, židle a lehátka s matracemi, na kterých si ustelou a spí ve svém království.

Stále v sobě držím tu silnou emoci prvního pochybovačného rozhlédnutí po dlouhé pláži, kdy obloha byla, stejně jako téměř každý den, zabarvená do šeda. Tuto barvu přejímala i mořská hladina, a tak nešlo o pastvu pro oči. Nebylo to „Bali a Karibik“, bylo to zcela jiné – indické – a nemohu říci, že jsem byl omámený. Každým dnem, kdy jsem se procházel po příjemném a často rozžhaveném písku, pozoroval odliv a příliv, občas spatřil i vodního hada – naštěstí až poslední dny – a při plavání zíral na zapadající oranžovo-žlutou kouli, jsem nabýval pocitu hlubokého klidu, ticha a určitého… nevím, jak to říci… míru.

Toto slovo nemám rád z dob komunismu, ale v tuto chvíli má tu podstatu, kterou bych vyjádřil anglickým slovem „peace“ nebo sanskrtským „šánti“. Tato emoce, tento vznikající stav mě zcela zaplavovaly a několik posledních dnů v Goe jsem toužil vždy večer usednout na pláž a cítit jen toto. Bylo to neskutečně nakažlivé a silné a já jen „čuměl do blba“ a užíval si… to nic a všechno.

VK