I když nevíme, co bude dál...

Pro být připravený děláme všechno. A jsme v tom docela dobří. Plánujeme rok dopředu, staráme se o tělo, řešíme jídlo, spánek, pohyb, psychiku, vztahy, práci. Na zápěstí nosíme přístroj, který o nás přes noc nasbírá data a ráno nám oznámí, jak jsme na tom. Občas se probudíme úplně v pohodě, podíváme se na hodinky a zjistíme, že podle nich bych měl/a být unavený/á. Tak si říkám, kdo z nás dvou má pravdu. Já, který jsem se právě probudil ve svém těle, nebo hodinky, které to spočítaly? I když mám rád techniku, tak prostě toto je bizár. Dostali jsme se do bodu, kdy potřebujeme potvrzení zvenku i pro něco tak obyčejného, jako je pocit po probuzení.

Klíč ke všemu

Stejnou potřebu jistoty vidím nejenom v józe. Za roky kolem ní jsem zažil všelijaké vlny. Jednou bylo potřeba všechno prodýchat, potom všechno uvolnit, uzemnit, pustit, přijmout, zpracovat, napojit se, regulovat nervový systém. Ke každému období se objeví nový jazyk a s ním příslib, že tentokrát už jsme našli klíč. Lidská potřeba najít klíč ke všemu je obrovská. Rozumím jí. Sám jsem tak fungoval velkou část života.

Sport mě naučil jednoduchou rovnici. Chceš něco dokázat, tak makej. Výsledek nepřišel, přidej. Tělo něco neumí, natrénuj to. Tento svět mi vyhovoval a dodnes z něj čerpám. Mám rád výkon, mám rád sílu, baví mě cvičit a rozhodně se nechystám sednout pod strom a prohlásit, že už na ničem nezáleží. Jen jsem časem zjistil, že se mi tato rovnice objevuje téměř všude. Jóga nebyla výjimkou. Místo stadionu přišla podložka, ale sám jsem na ní zůstal stejný. Chtěl jsem se dostat dál, něco zvládnout, pochopit, posunout. Hnal jsem se dopředu, jen to celé mělo vznešenější, klidnější kulisy.

Člověk si může udělat výkon opravdu ze všeho. Dokonce z odpočinku. Dnes už často neodpočíváme jen proto, že jsme unavení. Regenerujeme, abychom zítra podali lepší výkon. Procházka sbírá kroky, spánek skóre, dech má svoji frekvenci a meditace musí přinést výsledek. Deset minut sedět a čumět z okna je skoro podezřelé, pokud k tomu nedokážeme připojit nějaký zdravotní benefit. Přitom některé z nejlepších chvil v životě k ničemu nejsou. Dobré jídlo nemusí optimalizovat metabolismus. Procházka nemusí mít cíl. Sex nemusí být vědomá práce s intimitou. Člověk nemusí z každé radosti vytěžit ještě něco dalšího. Může ji prostě prožít.

Když mapa končí

Takto myslet – to se mi začalo postupně rozpadat. Prostě starý způsob. Představa, že život půjde zvládnout, když se dostatečně připravím, budu o sobě dost vědět a budu dělat správné věci. Zní to skoro směšně, když to napíšu takto přímo, přesto se podle této představy dá žít docela dlouho. Pocit kontroly je příjemný. Vydrží přesně do chvíle, kdy přijde něco, co kontrolovat nejde.

Takové chvíle znám. Zranění zad mi svého času dost jasně ukázalo, že tělo není stroj, kterému zadám správný postup a ono mi vrátí požadovaný výsledek. Potřeboval jsem lékaře, potřeboval jsem vlastní zkušenost, pohyb, dech, čas a taky trochu drzosti nevzít první představu o své budoucnosti jako definitivní rozsudek. Osobní terapie mě zase dostala k věcem, které s původním důvodem, proč jsem tam šel, nakonec nesouvisely příliš mnoho. Člověk může třicet let něco učit, vést druhé, mít za sebou zkušenosti a stejně se ocitnout v místě, kde řekne: Tady fakt nevím. A když si to uvědomí, uvolní se i on sám. 

Kdysi by mi takové zjištění o sobě vadilo. Dnes mě vlastně uklidňuje. Kolik věcí totiž skutečně víme? Můžu vědět, co udělám dnes. Můžu se rozhodnout, jak se zachovám. Můžu něco naplánovat, někomu zavolat, začít pracovat, cvičit, koupit letenku, říct člověku vedle sebe, že ho mám rád. Výsledek už tak jistý není. 

Lidé přicházejí a odcházejí. Plány se povedou, nebo také ne. Některá rozhodnutí se ukážou jako skvělá a u jiných si za pár let řekneme, co jsme to sakra dělali. To je prostě život. Vibrující život bez plánu a jistoty. 

Většina života

Fascinující přitom je, že okolo zážitkových – velkých okamžiků je ten největší život. Obyčejné chvíle. Obyčejné úterý. Ranní kafe. Cesta do práce. Člověk, kterého potkávám každý den. Jídlo, které sním. Večer doma. Chvíle, kdy se nic zvláštního neděje.

Máme tendenci podobné dny přeskakovat v hlavě jako prostor mezi důležitými událostmi. Čekáme na víkend, dovolenou, cestu, dokončení práce, další začátek, léto, Vánoce, něco. Jenže když sečtu všechny dny, na které čekám, a všechny ty obyčejné mezi nimi, vyjde mi docela jednoduchá věc. Většina života jsou ty obyčejné.

Byla by docela škoda udělat si z většiny vlastního života čekárnu.

Obyčejný den přitom nepovažujeme za to "wow". To je však škoda. Nemám potřebu děkovat vesmíru za každý hrnek kávy a dělat z mytí nádobí spirituální zážitek. Některý den je krásný, jiný nudný, další se nepovede. Někdy mám chuť cvičit a jindy ne. Někdy se s člověkem vedle sebe směju a někdy mě štve. Občas jsem spokojený a občas bych nejraději poslal celý svět někam. Všechno toto do života patří. Obyčejnost není naleštěná.

Důvěra bez záruk

V tomto uvažování se často zamýšlím nad tím, co to je – důvěrovat životu. Víra, že všechno dobře dopadne, to však není. Takovou smlouvu opravdu nemáme. Důvěra mi dnes připadá mnohem syrovější. Udělat, co můžu, a potom připustit, že svět nemusí poslechnout. Milovat bez jistoty, že člověk zůstane. Starat se o tělo, přestože zestárne. Něco začít, i když výsledek neznám. Přestat se hádat s tím, co už se stalo. Dovolit si chvíli nevědět, kam přesně vede další kus cesty.

Důvěra se podle mě neukazuje ve chvíli, kdy všechno běží dobře. Tam ji skoro nepotřebujeme. Zajímavá začne být v okamžiku, kdy stará mapa končí, nová ještě není a člověk přesto pokračuje.

Žádné velké řešení na konci této úvahy nemám. Vlastně by bylo trochu trapné ho tam po tom všem nacpat. Ráno zase vstanu, udělám si kafe a začne další úplně obyčejný den. Něco budu vědět a něco ne. Něco se povede a spousta věcí si stejně udělá, co chce. Nikdo mi předem neřekne, jaký ten den nakonec bude. A asi je to dobře. Kdybych všechno věděl předem, nebyla by to důvěra. Byl by to jen dobře napsaný plán.

-vašek-