Au, au – 100 km rikšou – můj rozkrok bolí

Au, au – 100 km rikšou – můj rozkrok bolí

03. 11. 2018  |  

Vše jsem si rozložil na stole s krásným výhledem a kochám se. Mé rozjímání narušil jen nade mnou sedící holub, který mě posral. Rozpláclo se mi to na ramenou, postříkalo iPad a dostalo se jídla... takové ráno, jak má být.  

Ticho, výhled na Fateh Sagar jezero, pohoří Araváli a zvuk létajících ptáků. To je ráno v Udaipuru, kdy je trochu chladněji, zvuky klaksonů ještě nepřebíjejí ticho a já usedám jako každý den k psaní svého blogu. Vše jsem si rozložil na stole s krásným výhledem a kochám se. Mé rozjímání narušil jen nade mnou sedící holub, který mě posral. Rozpláclo se mi to na ramenou, postříkalo iPad a dostalo se jídla... takové ráno, jak má být. I to se prostě děje a vyrovnává to tu polaritu, kterou ne vždy hledáme, ale je tady přítomna a vždy jsem k ní odveden. 

Jednoho říjnového dne v Indii jsem se za úplňku vydal za poznáním radžastánských vesnic a velkého umělého jezera Jaisamand, prý největšího v Asii, které obklopují vršky kopců. Rčení je zřejmě indické, nebo mého průvodce, protože zas tak veliké není. Podle mě v Číně bude větší – i Máchovo jezero je větší, a tak si myslím, že můj kámoš měl naučenou frázi, kterou také používal za každou druhou větou.

Vyjíždíme z města Udaipur, kde o maharádžovské paláce není nouze. Na jedné straně okázalost maharádžských paláců a na druhé straně polaritu vyvažující velká bída odlehlých udaipurských ulic. Kamení, hlína, prach a v tom pohrávající si děti, kde žena vedle myje nádobí ve vyhloubeném rigolu, kudy protéká odpadní voda. Ten pohled znám, a stále musím zkoušet odstup své mysli od běžné přítomnosti, kterou můžeme zažít zde v Indii. A často to jde těžce. Je nutné přijímat, nechtít měnit a nelitovat. I přesto se, třeba ta poslední emoce, rozprostře často vaším vědomím. 

Nasedám na motorku, která mě veze ven z města. Zaparkujeme v jedné uličce vesnice, jejíž název opravdu neznám. Čeká nás tam druhý řidič, kámoš kámoše, abychom se vydali na cestu k jezeru Jaisamand – Wildlife Sanctuary. Měl jsem čas projít vesnicí a uličkami, než jsme vyjeli. Jedeme silnicí nesilnicí, cestou necestou 100 km tam a zpět a po chvíli mě tak bolí rozkrok, že to dál nejde. Každý výmol, díru, retardér vezmeme relativní rychlostí. Jedeme přískokem vpřed a jízda v protisměru je standardní. Prostě jedou, kde se dá. Při projíždění vesnicemi od Udaipuru až po jezero Jaisamand (není jich moc) jsem pochopil, že rikša a motorka zdejší provenience vydrží úplně vše, ale svým rozkrokem a zády už si nejsem tak jistý. Já, maková panenka, zhýčkaná z Volva XC 60, kdy kamínek na cestě necítíte, mám nyní rozbitej zadek. Kalhoty mám poplivané mým spolucestujícím, který stále vyflusává tabák, protože vítr jde z jeho strany. Zadek a záda jsou úplně promočené z jízdy i úsilí udržet se na sedačce rikši přes všechny ty pro nás nestandardní komplikace (kromě D1 v Česku) na cestě. Jízda za nákladním autem po právě vznikající prašné silnici je zážitek pro všechny smysly. Oči nevidí, uši neslyší a prach nechutná... tolik práce nám dá zkrotit smysly, že, a tady to bylo hned. Úplné prachové zatmění, že se divím, jak řidič jel dál. 

Potkáváme ženu nesoucí seno na hlavě, sedící staříky na okraji silnice, nahé děti mávající na nás z ... asi domu, vyhýbáme se kravám, kochám se, hltám vše, co přichází. Přichází téměř opětovný obraz čekající ženy v krásném sárí na okraji rozbité silnice v pustině a divočině, kde tygři vítají nový a loučí se se starým dnem, čeká v náruči s dítětem v prostoru „nowhere“. Na co asi čeká? Na autobus, muže, který pojede domů, nebo na kamarádky. Tolik příběhů se odehrává v každém domečku, stejném jako v našich dušičkách, že se člověk jen diví, jaká je mnohost v nás i okolo nás. Do hlavy mi přichází otázka, co lidi dělají v této pustině a opuštěném kraji? Dostává se mi odpověď, že nic. Sedí, leží, starají se o malinkou „farmu“ – plot a v tom pěstují obživu, možná mají kozu nebo krávu a žijí. To je jejich činnost. Simply life – asi bych to tak nazval, ale vlastně nevím. Nikdy jsem to nezažil, a popravdě jsem rád, že jsem to takto nikdy nezažil. Na druhou stranu umění přijímat život takový, jaký je – je dharma a poslání. A tak smutné lidi jsem opravdu nikde neviděl. 

Rikša zmírnila své tempo, kluci zastavují u stánku, kde jako jedni z mála v širokém dalekém okolí prodávají víno – prý jsou v místním okolí čtyři místa a toto v pustině je jedno z nich. Chtějí si udělat party u jezera. Vysvětluji jim, že nemám chuť na pivo a ani na přírodně připravenou rybu, ale nepomáhá mi to. Vzdávám to a už platím půllitr whisky a malé pivo pro mě. O kousíček dále jsme koupili rybu, rozporcovanou, s kostmi a zabalenou do novin. Kdo mě zná, ví, že ryby moc nejím, a když ano, dávám si pozor na jejich přípravu. No tak to tady nehrozilo. Kámen potřený tukem a pod ním oheň připravily rychle, rybu nasekali na kusy. Vše nám dali do novin, zabalili, usmáli se, udělali se mnou, jako s kuriozitou pár selfíček a jeli jsme dál. Po příjezdu k jezeru jednoho z mých průvodců kousla opice. Nebyly úplně přátelské a obsadily nám rikšu hned, co jsme z ní zvedli zadky. Opice zřejmě toužila po tom, co měl řidič v ruce. Úplně příjemný pohled pro mě a situace pro něj to nebyla. Zareagoval tak, že otevřel nádržku rikši, kde je olej, a namazal si ruku. Prý je to dobrá dezinfekce. Večer zajel do nemocnice, aby dostal injekci, a zdá se, že další den byl ok. Prý už jen nějaká kontrola. 

Jezero bylo monumentální, bez lidí a krásné. Největší si myslím nebylo, ale to není podstatné. Množství ryb u břehů jsme krmili kukuřicí, kterou tamní kluci prodávali – misku za 10 rupií. Samozřejmě, že u jedné mističky nezůstalo a ryby se na její obsah vrhly jak pirani na maso. Vlastně i tak ty ryby vypadaly. Seděl jsem v kopcích a na břehu, nikam nespěchal, pil indické pivo a stále poslouchal hindštinu postupně přibarvenou whisky. Jeden z nich měl fakt rychle naváto. Koupili si nějakou indickou ... ta je prý přírodní, ale účinek byl možná rychlejší. Možná i v kombinaci s tím stále žvýkaným tabákem to má větší efekt. 

Cesta zpět byla divoká a rychlá. Alkohol asi fungoval a díry a výmoly jsme brali dvojnásobně rychle. Vedro procházelo otevřenou rikšou a začalo se mračit. Díky bohu přišel déšť a bylo to víc než příjemné. Rikša však nemá stěrače – tedy vidět moc nebylo, ale ono to možná bylo lepší, že jsem neviděl na cestu. Vůbec jsem netušil, že rikša může jet tak rychle.

Na konci každého příběhu přichází zúčtování. To je tak i v životě. Zde přišlo zúčtování mé cesty, kde byla cena stanovena předem. Samozřejmě, že jsem vydal peněz více, protože tankování nebylo součástí. To je jasné. Ale dvojnásobek, který chtěli po ukončení cesty, protože mám „goodprice“ jsem neakceptoval. Tak blbej zas nejsem. Má mysl se trochu rozpoltila z neukojenosti mých průvodců. Čekal jsem to, ale myslel jsem si, že to nepřijde. Je lepší nemyslet a nechat vše být, jak je, že! Chtějí víc a víc, a navíc nejsem holka, kterou by vozili či prováděli rádi, a tak friend to friend – money is money. Nic z toho není stěžování, jen zápis mých prožitků a emocí, které zde v Indii proudí a rojí se neustále. Reakce vaší mysli na podněty, které do ní vstupují ze všech stran a všemi smysly, jsou divoké, jsou vášnivé, jsou smutné, jsou fantastické a jsou i hnusné. Ale to jsou jen naše naučené úrovně vnímání díky prostředí, kde žijeme. Zde je však realita, za kterou díky. Ona nás vrací zpět, ona nás dostává do sebe ... ona je zde pro nás pomocníkem. Vůči indickému lidu, je toto, takto napsáno sobecké, ale jak tak vnímám Indy, oni jsou vším, tím, jak žijí a jaké podmínky mají, sobečtí, ač přátelští a milí. Jsme stejní. Na letišti jsem platil vodu u pokladny. Přišel malý kluk, strčil do mě, dal na pult bonbóny a chtěl platit. Povykoval na pokladně, ač obsluha měla zákazníky, kteří přišli dříve. Když se Indům očividně mající peníze něco např. v restauraci nelíbí – zrakem a gesty dají pořádně znát, že to tak nechtějí. Prostě všichni jsme lidi – více či méně sobečtí, ale je to v nás, a především ve chvíli, kdy jde o přežití. Míra přežití není stejná, ale dá se vnímat na různých úrovních. 

VK

29A8FA8C-7E8B-4CC9-98B2-B628089A8881.jpeg
40E80FB6-C15A-4D83-A3F0-7FF6305FE5DE.jpeg
413F74C8-44F4-429A-B67F-45179E09B006.jpeg
53546AE8-414E-4E15-BCAB-027EC022A681.jpeg
5FCE5096-853C-4DBD-9950-1B8CAF96CDD8.jpeg
9824DAFA-8779-4FAB-BA72-97B99CF4D819.jpeg
A30A74B7-B5D7-400F-B8DF-640F133B833B.jpeg
BF8AC259-E118-41E8-A589-EAB973676CD6.jpeg
D9A9C5F0-8C2D-49C3-BB10-53D5CC463CB4.jpeg
E1D8B00E-7791-47BE-8E0C-5F6583C4EA74.jpeg
F33FA162-5DD2-48E1-A84E-E92520DF78E2.jpeg

Přidat nový komentář

Jméno


Reebok
Weleda
Bio Bachovky