Sněz, co můžeš aneb #jinykrajjinymrav

V tuto chvíli se nacházím v zemi, o které náš průvodce říká, že její obyvatelé snědí všechno, co běhá, leze a lítá. Ano, jsem ve Vietnamu a o Vietnamcích se dá říci, že velice rádi jedí. Pro nás jsou úsměvné dětské stolečky a židličky lemující chodníky ulic, kam před vchodem lákají do podivné “komory” na jídlo všeho druhu. Velký výběr v jedné restauraci, nebo pouličním bistru nenajdete. Vietnamci chodí tam, kde mají jedno, nebo dvě jídla, protože je to nejlepší na té, či oné ulici. Každá restaurace se specializuje na něco. Jedí, ale opravdu všechno a tak když jsem dnes procházel tržnicí v Hanoji, obrátil se mi žaludek při pohledu na uzeného psa a další psí rozpůlená těla. Věděl jsem to, že se tu běžně psi jedí, ale když jsem to uviděl na vlastní oči, byl jsem naprosto v šoku. Nijak to neodsuzuji, protože každý národ má své způsoby života, ale jako milovníkovi psů, mi nebylo moc dobře. Na vietnamských polích zmizeli hadi, protože je snědli. Když je snědli, přemnožily se krysy a vláda vydala nařízení, kterým přikázala krysy konzumovat. Na krásných zalesněných ostrovech nejsou ani opice, protože jich také většinu snědli. Prostě jiný kraj, jiný mrav. V každém případě je Vietnam krásná země a je-li s vámi člověk, který rozumí zdejším mravům, zvykům a ještě mluví dokonale vietnamsky, tak je z cesty zcela jiný zážitek.

Vypravili jsem se na jógový retreat, a první dva dny jsem strávili na lodi v překrásné zátoce Ha Long, kterou určitě znáte z nejrůznějších propagačních obrázků o Vietnamu. Skaliska pokrytá stromy vystupují z moře a celá tato oblast je chráněna UNESCO. Na obrázkách jsme viděli, jak vše vypadá v létě, a my měli to štěstí, že jsme to zažili v naprosté mlze a oparu. Tajemné a magické byly vykukující vrcholky z moře a mezitím plovoucí turistické lodě. Jóga na palubě i uvnitř lodi trénovala rovnováhu a pohled z horní paluby na okolo plovoucí loď stabilitu rozbořila.

Příroda, fascinující architektura vysokých a úzkých domů s úzkými průčelími, protože zde byla vysoká daň za šířku průčelí, právě probíhající sazba rýže na severu Vietnamu, davy lidí na motorkách a neustále troubení (ne tak silné jako v Indii), velký smog v Hanoji a výborné jídlo na každém rohu - to je první dojem z Vietnamu. A o dojmech a emocích je celý život i cestování. Nakouknutí do toho, jak se žije jinde. Jak jsem se ale dozvěděl, velkým problémem Vietnamců je potlačování emocí, neschopnost mluvit o sobě sama s rodinou, partnerem - neustálé se skrývání, které občas přeroste ve velký výbuch - hádky, mlácení žen i dětí...je to však v kultuře, kterou pouze navštívíte a tak je třeba jen respektovat. Jeden zvyk - “malá noha” hovoří za vše. Dříve byl takový zvyk (nyní je komunistickou stranou zakázán), že matka své dceři mezi třetím a čtvrtým rokem zlomila nohu v nártu a zlomené chodidlo svázala tak, že prsty byly pod patou, z chodidla tak vzniklo jakési kopýtko. Dcera tak byla od dětství trénována v tom, že život ženy je bolest a utrpení. A budoucí manžel získal jistotu, že mu žena neuteče za jiným. Podobná krutost v rodinách stále, zřejmě v jiných podobách, je. O krutosti se však dá hovořit z našeho úhlu pohledu, a tak si užívám Vietnam jen jako turista, který se vrátí do své komfortní zóny a v místě jen poznává, zažívá a hledá inspiraci.

VK